Trampské osady Kačáku - Podkozí

                „Na Kačáku jsme byli prvně v srpnu 1926 s Vaškem Plecitým pod starým stanem asi v místech, kde byla později postavena Zambezi (pozn.: chata Mikiho Dlapy – pozdějšího člena osady Údolí oddechu; Zambezi stála v lesní stráni na spojnici Svárovské lípy a koryta Kačáku). Do těchto míst jsme se dostali pěšky ze Srbska, kam jsme dojeli vlakem ze Smíchova. Dopadlo to však špatně, přišel na nás hajný a hnal nás pryč. Pak jsme jezdili na Dobříš a na Sázavu a na Kačák jsem se vrátil asi v květnu 1928.“ (citace z publikace Počátky trampingu na Kačáku: ze vzpomínek pamětníků, Ústí nad Labem 2009).

                Takto později zavzpomínal v 70.letech minulého století na své objevování kaňonu „Kačák Riveru“ Eman Fišar - zakládající člen zmiňované osady, jež vykrystalizovala v létě 1928 z party, se kterou stanařil. Její jádro tvořili kromě něj jeho bratr Rudla, Karel a Josef Fiedlerové a Emil a Josef Šmejkalové. Krajinu v okolí Podkozí si oblíbili natolik, že se nakonec rozhodli postavit si zde chaty. K tomuto účelu se jim zamlouvalo místo na jižní stráni, svažující se od polí a remízků za Podkozím k meandrům Kačáku. Domluvili se tedy s majitelem pozemku Hrudkou, který jim jej po domluvě k stavbě chat pronajal. Ještě ve zmiňovaném roce 1928 byly postaveny první dvě boudy – „Rio d‘Oro“ a „Taru Niom“. Záhy po svém založení se začala OWS rozrůstat, ovšem z hlediska své členské základny také obměňovat. Přibývaly další chajdy – Wabanaki, Virginia a další. V polovině 30.let do OWS vstoupili také kamarádi ze tří chat postavených nezávisle na White Staru i jiných osadách na louce u soutoku Kačáku s Bonanzou (Libečovským potokem).  To pro osadu bezesporu znamenalo velký přínos – na louce totiž bylo upraveno regulérní hřiště, na kterém se hrál tehdy velmi oblíbený volejbal. Zahrát si přicházeli přirozeně i trampové z jiných okolních osad a také dorostenci pražských organizací tělovýchovné jednoty Sokol, který měl svou víkendovou mládežnickou základnu ve srubu Mirodol ve stráni nad Fajmanovým mlýnem. Mnozí sokolové z Mirodolu po nějakém čase dokonce i do osady vstoupili a získali, nebo si postavili v jejím rámci své chaty. Kromě zmiňovaného volejbalu se ovšem provozovali i další aktivity – chodilo se na dlouhé pochody po blízkém i vzdáleném okolí, provozovala se lehká atletika (zejména běžecké disciplíny), v zimě se lyžovalo, apod. Osadní život byl také zpestřován celou řadou potlachů (a to nejen výročních) plných kamarádské legrace, kanadských žertíků, maškarních převleků a bujarého zpěvu. Mnozí členové OWS se ovšem nespokojili pouze s trampováním v české kotlině a příležitostně vyráželi i do více neporušené přírody. Bezpečně jsou doloženy vandry některých z nich do pohoří Podkarpatské Rusi (tehdejší součásti meziválečné Československé republiky).

               Relativně šťastná léta trampování byla ovšem přerušena těžkými časy 2.světové války, kdy se také mnohým whitestarákům nevyhnulo pracovní totální nasazení za hranicemi nacisty vytvořeného Protektorátu Čechy a Morava. Osadní život byl také omezován nařízením nočního zatemnění kvůli náletům (oblíbené večerní posezení u táboráku se tím stalo v případě prozrazení postižitelné) a dále dopravními komplikacemi (zejména v závěru války byla železniční síť narušována útoky spojeneckých letců).

                V období po 2.světové válce se opět začala osada rozrůstat přijímáním nových členů a stavbou dalších chat. Z hlediska sportu se v padesátých letech 20.století škála osadních aktivit rozšířila o nově vzniklý trampský sport, který si záhy získal oblibu i v netrampských kruzích – nohejbal. V roce 1954 byl prvně  pořádán osadní turnaj trojic, který byl v roce 1962 přetvořen na turnaj dvojic (White Star Open), jenž se každoročně koná dodnes.

                V 50. letech od založení osady uběhlo již více než 20 let a dění na OWS v této době samozřejmě začala ovlivňovat, stejně jako na jiných trampských chatových osadách, generační obměna, rodinný život vlastníků chat, změna každodenního způsobu života a do určité míry bohužel i žabomyší spory mezi některými členy osady.  Z tohoto důvodu také došlo na přelomu 50. a 60. let k určitému útlumu osadního života a určité znovuzrození se pak dá vysledovat až opět na přelomu 60. a 70. let. Na druhé straně ovšem ve zmiňovaných letech „renesance“ začala být osada přirozeně ovlivňována novými trendy trávení volného času, které se vkrádaly do původní trampské kačácké lokality prostřednictvím stavebníků moderních nemovitostí, kteří se neztotožňovali s trampskou tradicí a pouze hledali „po svém“ možnosti útěku do přírody, jenž byl zapříčiněný politickými, společenskými a industriálními faktory. Určitý vliv také mělo narůstající vlastnictví automobilů a na počátku 80.let i elektrifikace většiny chat a s ní volnočasové aktivity, které elektřina umožňovala. OWS však zatím naštěstí víceméně  přežila veškeré otřesy způsobené těmito dobovými trendy i lidským faktorem.

                V současné době čítá osada okolo 40 členů. K pravidelným pořádaným osadním podnikům patří nohejbalový turnaj White Star Open (každoročně v srpnu), osadní oheň (každoročně v červenci), Tříkrálový pochod (každoročně v lednu), „garážový potlach“ (každoročně v období září/říjen), osadní přebor ve vrhu koulí (každý rok na přelomu června a července), jeden jarní a jeden podzimní výlet po okolí údolí Kačáku a dále příležitostné sleziny v Praze i na chatách osadníků.

                 V čele OWS stojí šerif (prvním šerifem byl od třicátých let „Gody“ Petráček, který v osmdesátých letech úřad předal dosavadnímu šerifovi Mirkovi Mrkvičkovi). Kromě šerifa je vedení osady (osadní výbor) tvořen ještě marshalem (zástupcem šerifa), pokladníkem, sportovním kapitánem, kulturním ataché a revizorem.